ÚKLID TURKOVA 29.3.2008
A tak zase jednou přišlo jaro a Turkov volal o pomoc. Tentokrát ale opravdu hodně nahlas! Myslela jsem, že půjdu sama, ale jako obvykle se mi jednoho človíčka povedlo ukecat - do rány mi večer přišla Vlaďka a program na sobotu měla okamžitě jasný ;o) Sešlo se nás v pošmourném ránu jenom pár, ale časem se skóre přece jen trochu vylepšilo - nakonec se nás "vystřídalo" asi patnáct. Zaplakali jsme hned u vstupu do Turkova, protože tam někdo nejspíš odvezl všecko, co zahrada dala - a že to nebyly zrovna rostlinky. Spíš se jednalo o zabetonované sloupky, kořeny stromů obalené pletivem a podobně. Hned na úvod se podařilo jednomu z účastníků objevit kartičku pojišťovny jakéhosi tajemného Jana Potměšila :o) Potměšile jsme se mu smáli, ale možná bude mít štěstí a průkazka mu bude navrácena :o)
Já si letos pro změnu sestavila vysavač a pračku, ještě pár úklidů a můžu si vybavit kompletně byt ;o) Pamatováno bylo i na děti - pro ty menší zánovní golfáče a pro větší parádní kolobrnda, akorát bez řídítek, ale klacík by to jistě vyřešil, děti jsou vynalézavé, že ;o)
Letos jsme měli oproti jiným rokům tu výhodu, že nám obyvatelé okolních domečků půjčili táčky (pro nás čecháčky = kotouče:o) a tak se hned všecko vozilo snáz. Dorazil i majitel přívěsného vozíku za auto a odvozil právě ty úžasné sloupky i s betonem a podobné lahůdky. Díky za něj a hlavně za vozík ;o)
Taky jsem po dvou letech objevila, že šílený sběratel zástrček, zásuvek a všelijakých dalších zá....., se přestěhoval do zadní části Turkova. Tomu říkám vášeň ;o) Vendula pro změnu zcizila nějakému ubohému bezdomovci spacák, prý už jsou meze suché, no nevím, jestli by to ten dotyčný bezdomovec pochopil :-D Rozhodně bych jí ale na jeho místě neodpustila, že spolu se spacákem mu odebrala i sbírku básní, které si jistě četl na dobrou noc :o)
Taky jsme s Vendulou uklízely šílenou skládku novin (jojo, i Moravskoslezký deník, který se o akci zajímal, zde měl četné zastoupení a byl pěkně nacucaný vodou a tm pádem děsně těžký). Jelikož jsem byla zrovna nemocná a brala antibiotika, odmítla jsem se s tím pytlem vláčet a vláčela radši po lese ubohého Dana i s táčkama. No, myslím, že kotouč z toho měl druhé vánoce, když projížděl přes každý kopeček a ďolík, co jsme potkali :o) A Dan, tak ten aspoň třetí :-D Nakonec se mi ale povedlo najít to správné místo a pytle jsme dostali tam, kam patřily.
A pak dorazil Pája. A vzápětí nato došlo místo v kontejneru. A Pája z toho byl celý nešťastný :o) Příště musíme požádat o dva kontejnery, jeden je fakt hodně málo. Sice se do něj vlezl ještě i Dan, ale i tak to nestačilo :o)
Sluníčko vylezlo a nám se najednou vůbec nechtělo domů, nejradši bychom sbírali dál, kdyby teda bylo do čeho, že :o) Nakonec jsme se ale rozloučili a já s Danem jela ještě vrátit kolečka paní, která nám je půjčila. A pak mě napadlo, že Lucy, které bylo ráno špatně, vytáhnu na procházku i s focením :o) A Dan se velice rychle připojil, takže procházka byla ve velkém, přesněji řečeno ve čtyřech, protože kolem nás poskakoval i Artušek. Prolezli jsme i ty nejzapadlejší kouty Turkova a já zjistila, že mám nemoc z povolání - všude hledám dutiny a hrabu se v trouchu a hledám hledám, jako bych měla najít poklad :o) On by mi stačil ale i nějaký zajímavý brouček ;o)
Každopádně Turkov v bělostném závoji ze sasanek a zeleným kobercem na zemi byl opravdu kouzelný. Já měla pocit, že ze mě konečně spadly starosti všedního dne a Lucy mě kupodivu ani neposlala do háje, když jsem se jí snažila poučovat o názvech rostlinek, co si s nadšením fotila. A co teprve Artušek - nejradši by vyčmuchal všechny psí a králičí esemesky, které se po Turkově linuly :o)
Cestou zpátky jsme to vzali ještě přes dubovou alej, která se vine kolem cesty směrem k nové (a pěkně odporné) Hrušce. A protože mě Dan předem natěšil na dutiny, strávila jsem další dobrou půlhodinu focením všech děr a dírek ve stromech kolem. A v celé té vášni jsem úplně zapomněla na ubohé strašilky, kterak volají po čerstvém lupení z ostružiníku.. :-/ No, však mají trénink, tak snad to zvládnou ;o)
Nožičky už bolely, potvory, takže jsme Lucy zase dovedli zpátky domů, zamávali právě ujíždějící tramvajce a po dalších dvaceti minutách odpočinku na lavičce se s Lucy konečně rozloučili a vyrazili na cestu domů. Já nahoře padla za vlast :o) Parádní akce a ještě parádnější procházka. I Vlaďka byla celá nadšená, na Turkově byla prvně a nechápala, že o tom krásném místečku doposud nevěděla... :o) Jojo, postupem let zvyšuju informovanost - pomalu, ale jistě, tak plus tři osoby ročně